Na začátku musím podotknout, že moje dovolená ve Španělsku byla primárně zaměřená na poznání zdejší přírody a lidí, kešky hrály čistě vedlejší roli a mnoho jsem jich pravděpodobně minula třeba jen o pár desítek metrů. I přesto doufám, že Vás moje povídání nebude nudit. Zároveň bych na tomto místě chtěla poděkovat Šemíkovi75, který mi sehnal a upravil mapy Španělska a Gibraltaru do mobilu, bez nich bych si na lovu asi ani neškrtla. :)

pohled na El Rocío od kroužkovací stanice Manecorro, v popředí vyschlé marismas (mokřady)

O možnosti vydat se jako dobrovolník do Národního parku Dońana jsem se dozvěděla tuším v červnu 2012. Kroužkování ptáků na tahu tam probíhá pravidelně od roku 1994, vždy od začátku září do poloviny listopadu. Aby obsadili celou dobu, spoléhají se na dobrovolníky z celého Španělska, přihlásit se však může i cizinec. V minulých letech jsem s obdobným zaměřením navštěvovala na podzim Polsko. Španělsko však slibovalo mnohem větší teplo, doufejme teplý oceán místo mrazivě studeného Baltu a řadu ptačích druhů které moje oko v přírodě ještě nespatřilo. Tento národní park patří mezi nejzajímavější ve Španělsku (je to například jedno ze dvou míst na světě, kde žije  velmi vzácný a ohrožený rys pardálový – Lynx pardinus nebo neméně vzácný orel iberskýAquila adalberti). Průvodce po Andalusii popisoval tuto část Španělska doslova jako ráj na zemi. S kolegyní Evou jsme tedy moc dlouho neváhaly a zkusily se přihlásit. Překvapivě to klaplo a tak jsme mohly 28. září vyrazit na dlouho očekávanou, ale i tak trochu obávanou dovolenou.

První ornitologický zážitek přišel již na letišti v Seville, mezi palmami se zde potulovalo zhruba dvacet bělostných volavek, ukázalo se že jde o zdejší velmi běžný druh – volavku rusohlavou (Bubulcus ibis), pro nás to však bylo první setkání s tímto druhem. Aby toho nebylo málo, cestou na autobusové nádraží nám nad hlavou přeletěl ještě papoušek alexander malý (Psittacula crameri), tento druh není ve Španělsku původní, pochází se subsaharské Afriky a jižní Asie, v Evropě však žijí jeho zdivočelé populace. My jsme v Seville dále neotálely a celkem bez potíží chytily autobusu směr El Rocío. Toto dle průvodce velmi malebné město ležící těsně vedle národního parku Dońana se mělo na deset dní stát naším domovem.

kostel v El Rocíu (keška GC377AG)

náměstí s olivovníky, nedaleko kešky GC377B5

El Rocío, jiné náměstí, každodenní obrázek

Z přivítání jsme byly trochu rozpačité, doufaly jsme, že tady bude více cizinců, ale velmi záhy se ukázalo, že za exoty tady budeme pouze my dvě. Více či spíše méně mluvili anglicky v zásadě všichni, ale mluvit tak s námi se chtělo jen některým a jen občas, hlavně se bavili mezi sebou španělsky a to hrozně rychle, jediné co jsme jim ze začátku rozuměly bylo mańana, tohle slovo používají opravdu často a v různých významech. V domě kde bydlí dobrovolníci jsme se moc nezdržely a rovnou vyrazily s jednou skupinou do práce na nedalekou kroužkovací stanici Manecorro v národním parku, zrovna totiž probíhalo střídání skupin. Ukázalo se, že kroužkovací stanice je nádherná místní chýše uprostřed piniového hájku, prolezlá gekony zedními (Tarentola mauritanica). Samotná stanice a odchytové sítě jsou v oploceném prostoru, v celém parku se potulují koně a pokud by se některý dostal k síti, mohl by jí poškodit a sobě ublížit.

kroužkovací stanice

stanice podruhé, tentokrát zezadu

gekon zední vyhřívající se na okně v zapadajícím slunci

zátiší s koněm a býkem, blíže jsem se neodvážila, býk po mě pokukoval

na pastvě, koně jsou zde opravdu odolní a nenároční

pohled na vyschlé mokřady u El Rocía, na jaře je tato planina pod vodou a hostí neuvěřitelné množství ptáků

No a v čem vlastně spočívala naše práce? Každou hodinu bylo třeba obejít všechny sítě a zkontrolovat jestli se nechytil nějaký pták. Pokud ano, bylo třeba ho opatrně vyjmout, vložit do plátěného sáčku, zapamatovat si číslo sítě a odnést kroužkovateli. Dále pak bylo třeba vyprostit  brouky a sarančata zamotané do sítě. Tohle jsem zatím jinde v tak masovém měřítku nezažila a byl to dost děs, zejména brouci se vyndávají hodně špatně a ne vždy to přežijí… Při samotném kroužkování a měření pak bylo třeba zapisovat kroužkovatelem zjištěné údaje, byl to dobrý trénink angličtiny a španělských číslic. Když měla naše skupina volno, jezdili jsme k moři nebo pozorovat ptáky na rýžoviště.

straka modrá

samec pěnice bělohrdlé

Moc zvířat se nechytalo takže jsme měli spoustu času i na průzkum parku, pozorování ptáků a povídání si s ostatními. Hned první den nás Ivan pracovník parku a zároveň jeden z kroužkovatelů vzal na místo odkud bylo možné pozorovat zdejšího velmi vzácného dravce – orla iberského (Aquila adalberti), pravidelně si tam chodí sedat na eukalyptus.

(autor Eva K.) - pozorujeme orla iberského

orel ve stativovém dalekohledu

pozorujeme bahňáky, Ivan je veselá kopa a nedá si pokoj

Na kešky jsem nedočkavě vyrazila hned jak to bylo možné – první půlden, který měla naše čtyřčlenná skupina volný. Musím ovšem říci, že to byla doslova katastrofa. Přímo v El Rocíu jsou čtyři kešky velikosti nano a dalších pět po okolí velikosti nano/mikro a jedna small, listingy jsou pouze španělsky a hinty také, vyžadovalo to tedy pořádnou domácí přípravu. Při procházce městem jsem zkusila odlovit keš věnovanou kostelu a pak ještě kešku u velmi starého olivovníku, nenašla jsem ani jednu, další jsem ten den už raději nehledala… Následujících pár dní nebyl čas a když jsem se pak opětovně vydala na lov, tentokrát za svítání při pokusu spatřit rysa, opět zaúřadovala geoslepota či smůla a keš jsem nenašla. Začínalo být jasné, že vybarvit si Španělsko nebude vůbec snadné. Naštěstí jsem se nevzdala a zkusila ten den ještě jednu kešku těsně u města (GC377BB) a tam jsem konečně prolomila smůlu a mohla otisknout své razítko do španělského mikrologbooku, to bylo radosti. :) Musím říci že pro mé dva španělské kolegy co mě doprovázeli to bylo také zajímavé. Nemohli si nevšimnout, že dělám něco podivného a že z toho mám ve finále radost a tak jsem jim svoji úchylku musela vysvětlovat.

brzo ráno, ještě před východem slunce, jsme pátrali po rysovi v místech kudy údajně často chodí, tentokrát bohužel neúspěšně

zelené moře

a konečně i opravdový oceán

nejprve je však třeba k oceánu sešplhat...

je to opravdu hloubka, ale Eva se odvážně spouští dolů...

Když měla naše skupina opět volné dopoledne, odmítla jsem nabídku na výpravu na rýžová pole za ptáky a vyrazila na nedalekou naučnou stezku Charco de la Boca. Doufala jsem, že to tam řádně vyplením, čekaly mě tam totiž hned čtyři kešky a cestou ještě jedna nanopotvora věnovaná městu. Celou stezku jsem si prošla a moc se mi tam líbilo i když řeka byla skoro vyschlá a vodní ptáci tu tedy nebyli žádní. Keše se mi podařilo najít všechny, ta poslední největší (GC3FKZ4) mě ale navzdory fotohintu dost potrápila, nakonec se naštěstí zadařilo a já zde mohla nechat svoje první CWG.

naučná stezka Charco de la Boca

naučná stezka Charco de la Boca

naučná stezka Charco de la Boca

s keší GC3FKZ4 nedaleko jejího uložení

S posilněným loveckým sebevědomím jsem se vrátila do města a zde v počínajícím poledním vedru odlovila kromě kostela všechny ostatní zdejší kešky. Usoudila jsem, že španělé asi mají velkou spotřebu tuh do mikrotužek, více však napovídat nebudu. :) Ovšem ten kostel, to je kapitola sama pro sebe. Kešku jsem nakonec našla až poslední noc před odjezdem, na místě které jsem před tím kontrolovala hned několikrát.

Jeden den jsme se s Evou místo normální služby ve stanici zúčastnily ještě se dvěma  dalšími dobrovolníky povedené taškařice. Ve slaných lagunách u Huelvy v přírodním parku Marismas del Odiel se chytají a kroužkují potápky černokrké (Podiceps nigricollis), pokud vím tak jinde na světě se podobná věc neprovozuje. Skupina asi čtyřiceti lidí vleze do laguny a postupně s dlouhou sítí v rukou obklíčí potápky v laguně a nažene je do rohu, kde se všechny pochytají do připravených beden a okroužkují. Uletí jen malá část ptáků, dost jich zrovna přepeřuje a většinou se síť snaží spíše podplavat. Nevěděla jsem co od toho mám čekat, všichni kdo už to zažili, nám tvrdili že je to hrozně nebezpečné, laguna je strašně slaná, sluníčko praží až člověka spálí do krve a tak podobně. No musím říci, že to byl opravdu nevšední zážitek a ze začátku jsme s Evou měly docela obavy. Manipulace s těžkou sítí byla opravdu náročná, místy jsme v laguně ani nestačily a většinu doby bylo na dně hluboké mazlavé bahno. Voda navíc opravdu nebyla vábná, co všechno jsem pak na sobě při převlékání z mokrých věcí našla zde raději nebudu popisovat… Chytání potápek rukama však byla vážně zábava. Na zpáteční cestě jsme si navíc daly takové malé plameňáčí safari – protože tam bylo málo aut, naskákali všichni lidé kam se dalo. Já s Evou tentokrát raději zvolila střechu jeepu, ranní cesta tam vevnitř auta alá sardinky byla dost traumatická a já doufala že na střeše to bude o něco lepší, mohly jsme se tak cestou kochat pohledem na plameňáky.

příprava na akci, bazar neoprénových bot

všechny potápky jsou už v bednách a začíná kroužkování

potápka černokrká, civěla jsem na ní moc zblízka a tak jsem si vysloužila klovanec do brýlí

a potápky jsou zase volné...

plameňáci (foto Eva K.)

Když nastal čas našeho odjezdu z El Rocía, bylo mi jasné, že se mi bude stýskat. Po počátečních rozpacích jsem si zde rychle zvykla a oblíbila si zdejší lidi. Určitě nezapomenu na poklidnou práci v parku a vůni píniového hájku v poledním parnu, na výlety k moři a na rýžoviště za pozorováním vodních ptáků, ani na sobotní večery strávené nočním hodováním ve výborné místní restauraci spojené s následnou návštěvou baru s živou hudbou a tančením flamenca.

Naše sehrané duo se rozrostlo o třetího člena – Tondu a chtěli jsme poznat i další části Andalusie, takže nebyl čas otálet na jednom místě. Měli jsme v plánu postupně prozkoumat údajně nejkrásnější španělské pobřeží od Cadizu po Tarifu, užít si nějaké ty památky, koupání v moři a samozřejmě také zdejší zvířenu. Poté jsme chtěli navštívit Gibraltar a hory ve vnitrozemí s vyhlášenými bělostnými městečky. Já se už nemohla dočkat odlovení nejjižnější kešky Evropy a keší na Gibraltaru. O tom však někdy příště…

 

 

Komentáře: 8

  1. kulhal napsal:

    Čtu si namísto toho abych dokončil to, co dokončit mám! Ale čtu si rád, práce není zajíc :) Děkuji za moc hezkou reportáž a těším se na pokračování!

  2. mikisi napsal:

    Moc pekna reportaz. Zajimave povidani a spousty fotek – uz se tesime na pokracovani :)

  3. J@VO napsal:

    Nádhera četl jsem jedním dechem. Díky. Nádherné fotky. :-D

  4. Zvěřinec napsal:

    Díky, pěkné počtení a pokoukání.
    Gekon na skle je super ;)

  5. Raraku napsal:

    Děkuji všem za hezké komentáře. Kdo ví, třeba tu druhou část někdy sepíšu, nebo sem aspoň dám nějaké fotky. :)

  6. martin.simek napsal:

    PARADA, zejmena ten ge(o)kon se povedl ;)

  7. TwiceRaP napsal:

    Moc hezké povídání i krásné fotky. Když jsou nano u nás, dá se to ještě vstřebat, ale bojovat s nimi za hranicemi geokladna je k zešílení. :-D Nešlo poslat při tom kroužkování ptactva jeden geopozdrav do světa? :LOL: Takový kačerský, zanechaný stylově u kačky nebo třeba i potápky. Ty se ale asi moc nestěhují. :?:

    Moc hezky se to četlo, Raraku. :-P Už teď se těšíme se na reportáž z hor a Gibraltaru. Děkujeme za možnost nakouknutí do světa. Moc hezké to bylo. :)

Musíte být nalogován zanechte odpověď.