Epsilon aneb jak se vykoupat v kanálu v jednu ráno

Všechno začalo na eventu u Děčína kde mi během čekání na zadání úkolu od našeho kapitána v terénu povídá Sir Rasius: „Hele voe večer jdeme s Randirem a Košťálem na Styx a Epsilon. Nechceš se přidat?“ Styx už mám nějaký pátek za sebou, ale na Epsilon se ještě nedostalo. Jsem pro každou špatnost a tahle keška je dost výzva takže kladná odpoveď zazněla témeř okamžitě. Hlavou se mi sice honily myšlenky, ze se nemám do čeho převléknout, ale vidina mít Epsilon za sebou byla silnější…

Po eventu a krátkém občerstvení v místní hospůdce jsme vyrazili směr Dřetovice kde se měl vyzvednout poslední člen výpravy, vyměnit auto a nafasovat výstroj v podobě „atombordelu“. Všechno proběhlo hladce a po vyrabování místní hasičárny jsme vesele mířili k Vyšehradu v kompletní sestavě jako na 3. tajný geozávod.

Po zaparkování jsem zůstal hlídat v autě a tři postavy zmizely ve tmě podívat se do říše mrtvých. Spokojeně jsem podřimoval, když mě za hodinku probudila vysmátá Markova tvář, že se přesouváme do Dejvic. Cesta uběhla víc než rychle a už se všichni převlékáme. Zatím netušíme co nás čeká…

Slézáme do přístupové cesty ke vchodu do Epsilonu a nálada je víc než pozitivní. Po chvíli už stojíme před první překážkou. Hladina před námi je zlověstně klidná. Opatrně nořím nohy do vody a říkám si paráda nic moc hloubka. Po pár nejistých krocích rychle měním názor, když voda nebezpečně stoupla. Zkouším to těsně podél zdi kde se křečovitě držím a pomalu sunu dopředu. Kamarádi komentují stav hladiny, která se čím dál víc blíží k okraji ochranných nohavic. Jsem už jen kousek od cíle, ale hloubka je stále větší… Nohou zkouším dno před sebou a nic. Je jasné, že suchý nebudu a pomalu začínám nabírat vodu. Visím na stěně a bojuju s tím kouskem co mi chybí dojít a představou zatuchlé, smrduté koupele. Rázný konec tomu udělá Marek se slovy, že takhle tu budem ještě ráno a vezme to bez váhání středem co nejrychleji na druhou stranu. Cestou si taky pěkně nabral. Přílivová vlna mě připlácla ještě víc na zeď a málem jsem po zádech šel do hlubin. Pár povzbuzujících slov, záchranná ruka a jsem také na druhé straně. Zbytek výpravy měl na výběr jak přejít a konečně to máme za sebou všichni více či méně mokří. Nekteří sundaváme atombordel jelikož je k ničemu, vyléváme z něj vodu a zanecháváme na místě.

Čteme instrukce z papíru, které se pomalu rozpíjí – jděte za zvukem. Cesta pokračuje půlkruhovým korytem se zapáchajícím potokem uprostřed a zatím se ještě snažím jít houpavou chůzí po krajích. Jeden špatný krok na kluzkém povrchu a už jen koriguju pád. Zvuk sílí a my víme, že se zanedlouho dozvíme kam dál. Už to vidíme. Šikmo do chodby, kterou jsme přišli ústí další potok. Randir čte listing. Obavy se naplňují. Cesta vede tudy…

Rezignovaně se ohýbám a začínám čvachtat potokem, který je díkybohu čistý. Chůze v předklonu a studené vodě je nekonečná. Ve svitu čelovky se objevuje konečně místo kde se můžeme narovnat. Přitom zrakem sklouzáváme na malou špinavou díru uprostřed stěny. Vypadá jako průlez. Pohled na sotva čitelný listing a tuhne nám poslední zbytek úsměvu. Ne já už nechci, ale přece jen se začínám soukat do té špíny. Cíl je už nadosah.

Postupně se všichni ocitáme v jakémsi sklepení kde je sucho a jeho konci je to proč tu vlastně jsme. Rychlý zápis do logbooku, skupinové foto a jde se celé to utrpení absolvovat znovu, tentokrát pozpátku. Pro psychologický efekt se před koncem opět soukám do nohavic, i když je úplně jedno jestli bych šel bez nich. Víc mokrý už snad být nemůžu. Jsme venku.

Cítíme čerstvý vzduch a nad námi svítí hvězdy. Marek si na každém postupně fotí čáru ponoru a dobrá nálada se začíná vracet. Máme Epsilon! U auta se všichni převlékají a já aspoň vylévám vodu z bot… Opět zážitek, na který budeme dlouho vzpomínat. Teď už nám chybí jen Měsíční šachta, ale i ta na sebe nenechá dlouho čekat…