Projekt Já a Geocaching

Můj geocaching nick: Tiskar94

Založený účet od: 2010

Počet osob skrývajících se za nickem: Už delší dobu 1


Moje první Cache: O geocachingu jsem se dozvěděl první den na praxi. Jakmile jsem se z ní vrátil, začal jsem na internetu hledat, co že to vlastně ten geocaching je. Po několika hodinách teorie jsem se rozhodl (zhruba v 9 večer)  vyrazit na odlov své první kešky. Jelikož jsem se dočetl, že začít bych měl nejlépe tradičkou, vybral jsem si tradičku nejblíž domu: GC285RJ. Abych byl řádně připraven, pročetl jsem si logy, zapamatoval hint, udělal screen ze satelitní mapy, ten přeposlal do mobilu a vyrazil jsem. Měl jsem však smůlu, jen pár metrů od kešky seděli mudlové u ohníčku. Nechal jsem to tedy na další den. Došel jsem však k názoru, že když jsem tam včera neuspěl, zkusím raději nějakou jinou kešku. Do oka mi padla GC1F6JR, neboť u té bylo velmi málo pravděpodobné, že by v jejím okolí seděli nějací mudlové. Tentokrát jsem si raději na satelitních Google mapách odměřil i metry kolmo od cesty. Na třetí sáhnutí pod kámen už jsem kešku držel v ruce. Zvědavě jsem si prohlížel obsah kešky, strávil jsem tam snad deset minut.


Zážitek, na který nikdy nezapomenu: Vyzdvihnout jeden zážitek je opravdu těžké. Je jich spousta, jeden přebíjí druhý. Nakonec tedy vyberu taky dva.

První pochází z mého druhého FTF, na kešce GC2PA5B, která byla publikovaná večer ve čtvrt na devět. Jak je znát z listingu, jedná se o pozorovací mysterku, která není řešitelná v noci. Ale když už to píplo, tak teda vyrážím. Nejdřív to beru na úvodní souřadnice mírnou zacházkou, jelikož vím o jednom stromu, který by mohl být tím hledaným. Bohužel, při porovnání s fotohintem musím říct, že není. Pokračuji na úvodní souřadnice, kde už je několik kačerů. Nevím, kolik se nás tam sešlo, ale deset minimálně. Všichni jsme se shodli, že strom nevidíme. Vyrážíme tedy na průzkum okolí. Svítíme lidem do zahrad, v domění, zda se tam náhodou ten hledaný strom nenachází. Lidé pomalu vycházejí z domů na zahrady ke svým zvířecím mazlíčkům a sledují, co že se to děje. Ostatní kačeři to vzdávají, až jsme zbyli už jenom tři. Zatímco jeden z nás telefonicky konzultuje atributy, vidím přelézat plot od základní školy dvě postavy v černém. Že by zloději? Jeden z nich vyráží k nám. V tu chvíli mám chuť říct ostatním “Dělejte, zdrháme, než na nás vytáhne nějakou kudlu, aby neměl svědky!” Vyklubal se z něj však kolega bydlící nedaleko. Prý že dva osamělé stromy jsou na pozemku školy, ale není to ani jeden z nich. Následně nám potvrzuje možnost myšlenky, kde by ten správný strom mohl být. Sedáme do auta a jedeme k němu blíž. Následuje bloudění po lese a nakonec přeci jen nacházíme ten správný strom a kousek od něj i kešku. Jsme první. A pak že se to v noci nedá!

Druhý zážitek pochází z jedné výpravy do Německa, konkrétně z kešky GC5363. Na úvodě se scházíme s Petrem Kvapilem, pro kterého byla tahle keška dnešní cíl. Já jsem ani nějak nepočítal s tím, že bych ji odlovil. Obsadili jsme lavičku u vstupu a sledovali, jak ostatní vyrážejí. Po pár minutách vyráží i Petr s jištěním. Chvíli po něm jdou nahoru tři němci bez jištění. Dole padá takový názor, že je budeme fotit až budou padat dolů. Z vytištených A4ek si opíšu souřadnice a vyrážím pravou stranou najít nějakou cestičku s méněhvězdičkovým terénem, která mě dovede nejlépe až ke kešce. Cestičku během chvíle vskutku nacházím, ale dostal jsem se akorát z druhé strany na první skalku. Petra nikde nevidím, takže už bude asi vepředu. Počkám, až přejdou jištění němci přede mnou a jakmile je můstek volný, vyrážím za nimi. Po chvíli je předcházím a dostávám se za ty tři nejištěné němce. To je docela dobré, neboť je vidím před sebou, a tak vím kam mám přesne stoupat a kde se držet. Během chvíle se GPSka houpe kolem tří metrů a mně je jasné, že jsem u kešky. Petr nikde – říkám si, že asi nečekal a začínám hledat. Jenže je tu problém, nemám hint. Volám kolegům dolů a zjištuji, že se Petr musel kvůli své malé dcerce vrátit a teď jde znovu. Dozvídám se i hint, takže kešku během chvíle nacházím a koukám, jestli se jako už někde tady nedá odbočit dolů. Nedá. Zhruba za pět minut přicházejí kolegové (Petr s nejištěným Mikelordem), také nacházejí kešku a pokračujeme dál. Tady pro mě nastává po psychické stránce takový nejnáročnější úsek, kdy si říkám, že to prostě nedám. Petrovo “Ty vole, to bych bez jištění nedal” nikomu z nás na odvaze moc nepřidává. Kupodivu to šlo nádherně, onen úsek jsem zdolal během deseti vteřin. U vrcholu však nastává další problém. Byla na něm jedna německá rodinka – chlápek lezec s manželkou, zhruba sedmiletou dcerou a ještě o něco mladším synem. Na dětech je vidět strach a nikdo z nás nechápe, proč je tam ty rodiče s sebou berou. Navíc je to ohromná brzda a předběhnout je se nám daří až v cílovém slezu, kdy opouštíme lano. Tam se s mikelordem shodujeme v tom, že na sebe jsme hrdí, že jsme to dali, byl to skvělý zážitek, ale něco takového znovu nejdřív za rok.


Já a Geocaching: Geocaching je skvělá hra, což je asi jasné, protože jinak bych to nehrál. A je to z velké části hra taková, jakou si ji tvoříme sami. Geocaching je také dobrý v tom, že si tam každý může najít to svoje: Sbírání XTF, sbírání bodů, sbírání zážitků atd.
Občas sice zamrzí, když po několika hodinách shánění údajů do listingu a obíhání několika míst kvůli získání povolení k umístění kešky příjde log “Nic moc, díky za bod”, ale to už k tomu prostě patří. Když navíc jednomu konkrétnímu autorovi takového logu (hrajícímu zhruba 3 roky s 200 nálezy) nabídnete svoji kešku k adopci a dostanete odpověď “My jsme bodaři, o žádnou keš se starat nechceme ani neplánujeme zakládat svoji,” můžete si o tom myslet svoje.

Musíte být nalogován zanechte odpověď.