Informační tabule na CDG

Neuplynul ani měsíc a pracovní povinnosti mě zase ženou za oceán. Prý veledůležité jednání. Co se dá dělat, stěžovat si nemůžu, vždyť mě za to platí. Alespoň zase převezu nějaké cestovatele o pár (tisíc) kilometrů dál. Pracovní přípravy jsem rozšířil o stažení patřičného PQ a tím jsem byl na všechno připraven. Nebo jsem si to alespoň myslel.

04:00 (pondělí) Vstávám. Napadlo 10 cm nového sněhu a pořád padá, teplota -8°C. Špatné znamení. Zapínám telefon, na webu pražského letiště se všechno zdá být v pořádku. Proházím si cestu sněhem, sedám do auta a jedu na letiště. Silnice i dálnice jsou kupodivu dobře sjízdné.

06:30 Přijíždím na letiště. Vše probíhá hladce, za pár minut mám všechny kontroly za sebou a můžu si vychutnat ranní kávu. Čekám na let do Paříže, letiště Charles de Gaulle (CDG) a odtud pak poletím do Cincinnati. V 7 hodin oznamují zpoždění letu o půl hodiny kvůli “hustému provozu nad Paříží”. Celkem běžný úkaz. Naštěstí mám na přestup 3 hodiny.

10:00 Přistáváme v Paříži s hodinovým zpožděním. Autobusy pro vykládku cestujících přijíždějí po 10 minutách. Z nějakého důvodu tady neradi používají ty nástupní a výstupní choboty.

10:30 Náš autobus se nepodaří znovu nastartovat. Čekáme 15 minut na další. Začínám být nervózní, letadlo do Cincinnati by mělo odlétat v 11:50.

11:00 Přijíždíme k terminálu 2D. Hbitě zdolávám sérii překážek a pastí vymyšlených stavitelem letiště a dovedených k dokonalosti jeho provozovatelem. Díky znalosti místa nemusím luštit zmatené orientační cedule a najisto běžím ke stanovišti autobusů pendlujících mezi terminály.

11:15 Přijíždíme k terminálu 2E. Další pasti, fronty a bezpečnostní kontroly. Do odletové haly se vřítím právě když oznamují 45minutové zpoždění mého letu.

11:30 Rozporuplné údaje na informačních tabulích. Některé tvrdí, že let je opožděn o 45 minut, jiné ukazují 3 hodiny. Dotaz na informacích potvrzuje tu horší variantu. Dalo se to čekat, i tady sněží. Venku je skoro 1 cm čerstvého sněhu. V narvaném salonku vybojuji tiché místo v koutě, otevírám počítač, odchytím přijatelné připojení a začínám vyřizovat poštu a telefonáty. Uprostřed jednoho hovoru zaregistruji druhým uchem výzvu k nástupu pro let do Cincinnati. Cože? Ale proč ne, konečně dobrá zpráva. Balím a běžím do nástupního prostoru. Ano, opravdu nastupujeme.

12:30 Sedím na svém místě v letadle. Sláva! Ani mi nevadí, že mě sousedka polila sektem. Otevírám časopis a okamžitě usínám.

14:00 Probouzím se. To už jsou dvě hodiny? To byl tedy hladký start! Ale… Ne, pořád ještě sedíme na zemi. Kapitán letadla (letím s americkou Deltou) nás vyzývá ke kontrole pásů neboť za chvilinku startujeme.

14:30 Stále sedíme na zemi, výzva se opakuje. Ano, můj pás je utažený. Možná až moc. Dostávám hlad.

15:00 Stejná situace, jenom hlad mám větší. Kapitán se snaží vysvětlit proč je půl palce sněhu v Paříži větší problém než 20 palců v Minnesotě.

16:00 Stejná situace. Kapitán konečně dostává potvrzení času našeho startu. Ve 20:00, to je za 4 hodiny. Ano. Taková prodleva znamená překročení povolených hodin ve službě pro posádku a let musí být zrušen. Delta samozřejmě nemá v Paříži náhradní posádku. Objednávají autobusy, které nás odvezou zpět k terminálu. Opravdu tady nemají rádi ty choboty. Podezírám je, že chtějí udržet stálou zaměstnanost řidičů autobusů a tím se vyhnout potížím s odbory. Autobusy tu mají být do 15 minut. Okénkem je vidět řada letadel na stojánkách ve stejné situaci.

17:00 Stále čekáme na autobusy. V kabině je slyšet vzrušená konverzace mezi piloty a kontrolní věží. Část pasažérů se bouří a požaduje na letuškách otevření dveří. Chtějí vyskočit ven a dojít do letištní budovy pěšky. Kapitán uklidňuje vášně dobrou zprávou: Bude se podávat večeře. Vracíme se na místa.

18:30 Večeře o třech chodech je snězena, nádobí uklizeno. Autobusy stále nikde.

19:00 Oznámení: Autobusy tu budou za 5 min.

19:30 Kapitán se omlouvá. Neřekl nám, že těch 5 minut bude 5 “CDG” minut. Posádka Delty začíná odhazovat diplomatické zábrany a je velmi sarkastická.

19:45 Přijíždí minibus aby vyzvedl rodiny s malými dětmi. Připomíná to scénu z Titaniku.

20:00 Přijíždí jeden normální autobus. Normálně je zapotřebí tří nebo čtyř takových autobusů k vyklizení letadla této velikosti. Všichni se však vejdeme do tohoto jediného vozidla. Velmi blízce se seznámím s několika spolucestujícími.

20:30 Na letišti panuje obrovský zmatek. Těch zrušených letů je asi hodně. Fronty k transferovým přepážkám jsou přes 100 metrů dlouhé. Každý cestující však u přepážky dostává plnou péči. Pro vyřízení každého z nich je zapotřebí několika telefonátů doplněných konzultacemi mezi jednotlivými úředníky. Vybavuji si „six sigma“ teorii a začínám měřit čas zpracování. Vychází mi průměr 12 minut na cestujícícho, směrodatná odchylka je však velká protože počet pozorování (tj. vyřízených cestujících) je bohužel velmi nízký. V hale je nás určitě víc než tisíc.

21:00 K jedné přepážce přichází “obtížná“ cestující. Dožaduje se nalezení a vydání svého podaného zavazadla. To je náročný úkol vyžadující spolupráci všech úředníků a úřednic. Všechny fronty se zastaví.

21:30 Dvě důležitá oznámení. 1) Není dostatek míst na zítřejších letech do USA. 2) Většina transferových přepážek za půl hodiny zavírá, končí jim směna. Tak. Je čas odtud vypadnout. Cestou k východu vyslechnu několik zábavných konverzací v jadrné americké angličtině.

22:00 Zjištění: Nejsou žádné volné hotelové pokoje, žádné taxíky, žádné autobusy, nikdo nedokáže sdělit jakoukoliv informaci. Cestující zabírají místa na podlaze v hale a na chodbách a chystají se k bivaku. Do toho se mi nechce. Mířím k letištnímu vlakovému nádraží.

23:00 Stojím před nádražím Gare du Nord v centru Paříže. Kolem je spousta malých hotýlků. Ve druhém mají volný pokoj, v baru hraje jazzové trio, ochotný číšník přináší studené pivo a na tlusto nakrájenou ardenskou šunku s hranolkami. Paříž vypadá najednou nějak líp.

07:00 (úterý) Přijíždím na letiště právě když ho zavírají. Zdá se, že někdo zapomněl v koutě tašku, budovu je třeba vyklidit a zjistit zda se jedná o bombu či nikoliv. Dav kolem je nečekaně tichý. Většina kolemstojících očividně strávila noc na podlaze letištní haly.

08:00 Budova letiště je znovu otevřená. Jakožto veterán mnoha front jsem odměněn palubní vstupenkou na nejbližší let do Prahy.

10:00 Dvouhodinové zpoždění letu je naprosto nedůležité. Nechápu, proč se někteří cestující rozčilují.

13:00 Praha vypadá z výšky nádherně, celá v bílém. Na ruzyňském letišti vládne nuda, hotový balzám na nervy.

14:45 Přijíždím domů, rychle zapínám počítač a přihlašuji se ke konferenčnímu serveru. Jednání v Cincinnati právě začíná. Stihl jsem to právě včas!

PS: Pokud jste neměli to štěstí seznámit se s pařížským letištěm osobně, tak vězte, že se pravidelně umisťuje na čelných místech různých anket o nejhorší letiště na světě – jako např. v tomto žebříčku CNN. Článek nepřehání, věřte mi…

ilustrační foto Wikimedia

Komentáře: 9

  1. martin.simek napsal:

    Jirko, moc gratuluji ke krasne “zazitkove turistice”! Vzdycky me pobavi, kdyz mi nekdo zavidi, jak pracovne cestuji a jak si pri tom moc uziju a co kesek pi tom najdu :-D

  2. HloupyHonzaCZ napsal:

    Tak to se vážně povedlo :-D zajímavý článek :)

  3. Zvěřinec napsal:

    Sepsáno vtipně, realita už asi tak veselá nebyla ;)

  4. TwiceRaP napsal:

    Škoda, že nebyla keš u hotýlku. :CRY: Pak to mohl být docela dobrý výlet :!: :-D S obdivem jsme si přečetli, jak se řeší nesnáze. Obdivujeme pozitivní přístup kulhala ke všem životním situacím. On je takový. :-P

  5. Polda666 napsal:

    Hodně mě pobavil tenhle zážitek. Parádní výlet :) .
    Letadla prý k chobtům nejezdí z důvodu finančních, protože pro letecké společnosti prostě vyjde levněji ten autobus.

  6. kstavk napsal:

    Jirko super!
    Hodně podobné zážitky máme z jednání s naší “matkou” v Japonsku :)

Musíte být nalogován zanechte odpověď.