mikisi: Stejně jako tebe i nás baví barvit Evropu, i když my jsme začali celkem nedávno, takže na tebe ještě několik zemí ztrácíme. Snad jednou tě doženeme. :) Evropa má 53 zemí, ty máš 35 zemí…

Chemic77: Oficiálně teď ano (v době rozhovoru), ale už jich mám 38, protože jsem navštívil další tři země, které ještě nemám zalogované. Není čas.

mikisi: Chybí ti tedy 15 zemí.

Chemic77: Ostrov Mann, Alandy, Špicberky, San Marino, Vatikán, Monako, Estonsko, Litva, Bělorusko, Lotyšsko, Švédsko, Finsko, Norsko, Rusko a Kypr. Ostaní země by měly byt zabarvené. Mno, ale Groundspeak počítá i jiné země mezi Evropu, takže ani vlastně nevím, kolik mi jich vlastně chybí.

mikisi: Cestování tě baví odjakživa? Nebo jsi začal více cestovat ruku v ruce s kešováním – po odlovu par keší sis řekl, že si zajedeš odlovit něco k sousedům do Německa a Rakouska a pak jsi začal dobarvovat dál a dál?

Chemic77: Byl jsem vždycky cestovatelský dobrodruh nebo cestovatelský blázen. Mám to po rodičích, kteří cestují zase v rámci svého koníčka – oni chovají psy, taky cestují po celé Evropě po výstavách. Mám od nich v sobě zakořeněné takové to „nesedět doma na prdeli“. Začal jsem cestovat už dřív, třeba na vlastní pěst s kamarády jsme se sebrali a jeli do Bulharska a protáhli to až do Turecka, ale nedá se říct, že bych tehdy nějak zvlášť cestoval. A kupodivu k cestovatelské vášni, která časem propukla do plné míry, mě neprobudil ani geocaching.

mikisi: A co tedy byl takový největší impuls, který tvou vášeň probudil?

Chemic77: U mě to byl celkem jednoduchý fakt. Nudil jsem se. :) Tehdy se má bývalá přítelkyně odstěhovala do Anglie, tak jsem se sbalil a odjel do Barcelony navštívit svůj oblíbený fotbalový klub, přičemž jsem cestou necestou obarvil asi osm zemí, a tím jsem položil takové pomyslné základy svého cestování. V návaznosti na to, že jsem „osiřel“, jsem si řekl „všude dobře – tak co doma“. Odjel jsem do Rumunska na jeden event, kde jsem se setkal se spoustou úžasných lidí z celé naší republiky. Ještě jsem si to prodloužil do Turecka a Řecka a navštívil jsem cestou Moldávii, Makedonii a další okolní země. Během těch tří či čtyř týdnu jsem navštívil kompletně všechny ty jižanské země. A to přesně ve mně probudilo tu chuť a vášeň. A asi jen tak mě neopustí, za necelý měsíc se chystám na další cestu, jestli dostanu volno v práci.

Obranné složky v Moldávii

mikisi: Jsi takový klasický barvič, zabarvit – a hurá dál, nebo se snažíš místa poznat blíže? Poznat lidi, kraj atd. Když dám příklad – v létě jsme byli v Andoře a měli jsme na to jen půlden. Podívali jsme se na to, co se prvoplánově nabízí, ale už nezbyl čas si vyrazit na nějakou túru po nádherných pyrenejských vrcholcích, které tam jsou. Takže příště se tam zdržíme déle, abychom viděli více.

Chemic77: To je rozdíl mezi mnou a Drasťákem. A dá se říct i zbytkem lidí, kteří naostro útočí na zabarvení Evropy a berou to hlava nehlava. Samozřejmě myšleno v nadsázce. :) Myslím, že to mají všichni stejně jako já (aspoň doufám) – chtějí se podívat do různých zemí a něco nového poznat. Já necestuji kvůli vybarvování – já cestuji, že mě to baví. A to vybarvení je prostě bonusem navíc. Ano, jsou země, které opravdu jenom projedu, a to proto, že mě nezajímají. Důvodem je jednak to, že jsem tam byl xkrát před GC – třeba v Německu jsem bydlel dva roky, tak co bych tam teď pohledával. Vím, že je to obrovská země a vždy se tam dá něco zajímavého najít, ale jsou země, které prostě preferuji víc. A další země jsem projel kvůli tomu, že mi nějak nepřirostly k srdci. Cestuji, abych poznal pro mě osobně něco zajímavého a dost často prostě tak drobet zvláštně. A především se snažím v zemi, kterou navštívím, poznávat život.

mikisi: Takže snažíš se poznávat lidi v jednotlivých zemích?

Chemic77: Je to tak. I když se snažím primárně vyhýbat velkým městům, tak život ve vesnicích či v nějakých oblastech mě zajímá. Třeba jsem tak jednou přijel do Srbska a chtěl jen zastavit, odlovit jednu keš a případně přespat v autě. Ale v momentě, kdy jsem si začal dělat večeři, přišel chlápek z vedlejšího statku (jakési přírodní muzeum) a začal povídat, že tam nemůžu zůstat. A začal mávat rukama. Lehce rozladěný jsem mu začal vysvětlovat, že se jen najím a pojedu tedy dál. Ale v tu chvíli jsem pochopil, že mi říká, že mám jít k němu a už otvíral vrata od svého statku. Byl jsem „donucen“ zajet autem dovnitř, kde jsem byl pohoštěn a s vysvětlením, že zde na hranicích s Kosovem není bezpečno, jsem byl ubytován na seníku. Ten jsem tedy ve finále decentně odmítl a ustlal si opět v autě. S tím, že mě ráno vzbudí a poté budu moci jet dál. Ráno skutečně zaklepal, ovšem podstatně dříve než jsem čekal, a díky tomu jsem vstával levou nohou. Ale hned co jsem otevřel dveře svého malého auta jsem zase byl šokován, neboť na mě čekala snídaně, káva a dlouhá politická debata o osudech lidí postižených minulou válkou a tou současnou (politickou). Rozuměl jsem každé páté slovo, ale to hostiteli vůbec nevadilo. Horší bylo, že mě chtěl pohostit svou domácí pálenkou, což jsem musel bohužel odmítnout. Pohostinnost lidí zde nezná mezí.

Ubytování v Srbsku

Mikisi: Zajímavé.

Chemic77: A to není všechno. V Turecku se mi stalo něco podobného. Projížděl jsem tudy při tomtéž výletu o pár dnů dříve. Jel jsem tam především za účelem si zabarvit Turecko, přičemž v té oblasti byla tehdy jen jedna jediná blízka keš, a to u bulharských hranic. Jelikož jsem kdysi dva roky pracoval v Německu a dělal jsem i s Turky, kterých je v Německu  bezpočet, tak jsem se tehdy naučil tři fráze turecky a do Turecka se i díky tomu těšil. Jenže, když jsem v Turecku přijel do první vesnice mimo hlavní silnici, kde viděli cizí auto po hodně dlouhé době, tak mě zastavili a ptali se, co hledám. Nevěděl jsem tehdy kam jedu, neboť to není můj styl (předem si totiž nic neplánuji), a navíc jsem neměl žádné mapy Turecka a jel tzv. „za šipkou“. Tak jsem je slušně turecky pozdravil a zeptal se, jak se mají, samozřejmě opět turecky. V tu chvíli jim padla brada, že cizinec mluví turecky a automaticky si mysleli, že mluvím turecky, tak na mě spustili. Hned mě táhli z auta a začali mě hostit. Když mi nabídli prvního panáka, tak jsem odmítl, že ještě chci jet dál. Nicméně mě pohostili a pak posadili zpátky do auta. A v další vesnici to samé :) – myslím si, že tam už o mně věděli a čekali na mě připravení. :) To je ta krása cestování :)

Mikisi: A co ta cache? Našel jsi ji? Dostal ses tam nakonec?

Chemic77: Našel, ale to je případ sám pro sebe.

Mikisi: Jakto?  Co se stalo?

Chemic77: Ve zkratce. :) Naštěstí již žádná vesnice, ale zato jsem jezdil pořád kolem dokola autem a cache neklesla na menší vzdálenost než na 2 km. Tak jsem prostě zaparkoval, vytáhl z auta kolo a jel. Po pěti stech metrech jsem dojel na konec polní cesty – a dál jen les. Takže zpět a popojet autem o kousek dál, říkám si. Nechtělo se mi totiž nechávat kolo někde v lese téměř dva kilometry od místa. Otočím se a jedu hezky z kopce zarostlou cestou necestou k autu, když najednou ležím na cestě o dva metry dál, než kde leží moje kolo. Posbírám se, dojdu zpět ke kolu a koukám, co se stalo. Kolo v pořádku, žádný problém. V trávě vidím jakýsi předmět, a v domnění, že se jedná o kámen, se ho chystám naštvaně odkopnout. Jenže v tu chvíli se kámen zvedl a odešel. S vyvalenýma očima nevěřícně koukám, jak se kámen přeměnil v malou želvu. Hrůza. S utěšením, že se mi nic nestalo, jsem odvezl auto o pár desítek metrů dál na další polní cestu a už bez kola jsem šel vstříc cache, která v té době neměla žádný odlov. Což znamená, že buď budu první, a nebo budu další z řady, kdo ji prostě nenajde, jako např. v Rumunsku, Bulharsku či Moldávii. Podobná úmrtnost neodlovených cache tam tehdy byla veliká. Dva kilometry za šipkou a sto metrů od cache vidím, že sem vede sice prašná, ale pohodlná cesta pro auta. Jak typické pro nás kačery. Takže jsem šel odlovit cache a zjistil jsem, že po roce a půl od založení jsem ji za prvé našel a za druhé jsem v logbooku první. Takže sedřená kůže na noze byla zapomenuta a já měl krásný pocit z FTFka v Turecku :)

Mikisi: Podařilo se ti ještě nějaké podobně vypečené FTF?

Chemic77: Ale jo, pár jich bylo. :) Měl jsem naplánovanou cestu na Gibraltar, předem jsem si připravil cache v okolí, kde se budu vyskytovat, a stáhl celý Gibraltar, resp. všechny traditional a earth cache, což na Gibraltaru představovalo asi 8 či 10 cache, které zde byly založeny za celou dobu působnosti GC. I přesto, že jsem byl v té době RW a FTF nelovil, jsem si říkal, že nějaké to FTF by bylo hezké, ale je hodně nepravděpodobné, že při takovém množství budu mít za ty dva dny, co jsem měl v plánu zde strávit, na nějaké to FTFko kliku.  Pustil jsem to z hlavy a notifikace nenastavil, a ani jsem se nepodíval do fronty, jestli tam něco nečeká na schválení.

Pak už následoval odlet, pobyt, psaní sms kamarádům, že mám vše odloveno a ještě pár dní volno. Takže si možná odskočím do Afriky, kam jsem dohlédl, nicméně jsem jel do Portugalska a pak domů. Logování a zděšení v podobě toho, že v době mého příletu byly publikovány dvě nové a FTF padlo až po dvou dnech v době, kdy jsem odjel z Gibraltaru. A ještě ke všemu – jedna z nich byla cca půl metru od místa, kde jsem si sednul a posvačil! Tehdy jsem si říkal, že je škoda, že tu není nějaká ta cache, když jsou tu tak krásná historická děla (viz foto – krabička je za hranou u rohu pomníku v místě, kde jsem seděl). Takže není každý den posvícení. :)

Cache s FTF čeká v levém rohu v trávě

Mikisi: Dobrá, to jsou ty veselé historky. Co takhle nějaká ta špatná? Jako odstrašující případ. Třeba proč necestovat sám.

Chemic77: Žiju, vidíš mě, a tak nic nedopadlo tak špatně, jak by mohlo, a nad vším se dá později mávnout rukou a pousmát. Ale pár jich samozřejmě je. Když mě třeba během stopování ve Španělsku vzal do auta mladý chlápek, a i když neuměl slovo anglicky, tak jsem později měl obavy. To především, když se mě začal nečekaně po půlhodině jízdy vyptávat, jaké jsem sexuální orientace. To jsem byl vcelku i rád, že mě zcela nečekaně vysadil uprostřed dálnice v oblasti, kde jsem neměl šanci chytit dalšího stopa a zbytek jsem tudíž musel jít pěšky. Nebo když jsem si ve Francii, blízko hranic s Andorou, zabouchl klíčky od auta v autě. Hluboko v noci jsem potřeboval vykonat onu potřebu a prostě vyběhl uprostřed mrazivé noci jen v trenýrkách a hezky naboso pár metrů auta a poslouchal, jak se mi zabouchly dveře od kufru. V tu chvíli jsem se už viděl, jak v tomto „úboru“ běžím několik kilometrů do nejbližší vesnice a uprostřed noci se snažím sehnat někoho, kdo mi odemkne auto. Po několika desítkách minut se mi podařilo klacíkem vyšťourat klíče přes tzv. bezpečnostně otevřené okýnko. Ale tam jsem si přesně říkal, jaký jsem blbec, že jezdím sám. Ale na to zlé se většinou zapomene a vzpomíná se jen na to dobré.

mikisi: Zmiňoval ses o plánech před cestou. Děláš si někdy nějaký cestovní plán, kam pojedeš a na jak dlouho?

Chemic77: Nikdy nic neplánuji předem. V zásadě necestuji s cestovkou. A většinou cestuji vždy na vlastní pěst, což znamená, že nejraději cestuji sám. Jsem prostě samotářský pes. Je mi jedno, jestli si ustelu na poli, pod mostem, v jeskyni, nebo jestli si ustelu na zahradě u někoho. Případně jestli mě někdo u sebe nechá přespat. Když se mnou náhodou někdo cestoval, tak mě za to většinou nesnášeli. Nedokážu totiž udělat pořádnou přípravu jako někteří. Vždycky říkám, že to stejně dopadne jinak, než jak to naplánuji, tak proč bych to předem řešil. A za to mě někteří mají za blázna. :)

mikisi: Tak tomu my rozumíme. Máme podobný postoj – taky si nic předem nepřipravujeme a kamarádi, kteří s námi někam jeli, by určitě mohli vyprávět. :)   Svojí nepřipraveností jsme proslulí. :) Nejsme schopni si naplánovat ani stokilometrovou cestu, nikdy nemůžeš předem vědět kam, tě vítr zavane a jestli tam pojedeš tak či onak.

Chemic77: To je přesný. Já vím, že mám vytyčené cíle, když někam jedu. Plácnu – například Malta. Chci se podívat třeba….no Malta je zrovna špatný příklat :) , ta je tak malá, že jsem si předem stáhnul všechny keše do GPSky. Většinou mám představu, co je na místě, kam cestuji, zajímavého, co stoji za zhlédnutí, ale více nic neplánuju. A jestli se tam dostanu či ne… no, však ono to neuteče. :)

mikisi: To, jak se tam dostaneš, je už jedno :) . Hlavní je ten cíl.

Chemic77: Jo, je to tak. Nemá cenu plánovat, tedy nějak přehnaně, neboť se mi většinou díky tomu podařilo najít něco jiného. Něco zajímavého. Zrovna na Maltě jsem takto objevil nádherný trek, který jsem obešel. Pěšinka kolem ostrova Gozo. Je tak krásný, že jsem ho šel tři dny, přestože jsem měl v „plánu“ se tam na tom jednom místě zastavit jen na půl dne, neboť mi lidi doporučovali jiná místa. Neřešil jsem to. Mám striktně daný, kdy letí letadlo, ale zbytek neřeším. Pokud jsem autem, tak to už vůbec nic neřešim, maximálně datum, dokdy se mám vrátit do práce, a i to je irelevantní, neboť se to dá většinou nějak operativně domluvit.

mikisi: Máš nějakou zemi, která se ti zaryla do srdce, kam se rád vracíš? My jsme si zamilovali Irsko, tam se vracíme. Máš taky takové místo, kam se vždycky budeš vracet?

Chemic77: Přestože nemám rád horko, mou zaslíbenou zemí je Španělsko. Tam jsem byl třikrát (a tím nemyslím dovolenou u moře na pláži) a určitě se tam ještě minimálně jednou vrátím, vlastně dvakrát. Chci tam projít Svatojakubskou cestu, která vlastně vede z Francie přes Pyreneje do Santiaga de Compostela na severozápadním cípu Pyrenejského poloostrova, což je třetím největším poutním místem na světě. Ona to je sice cesta na měsíc, ale věřím, že to uskutečním do dvou až tří let. A pak bych se chtěl ještě jednou vrátit do skalního města v Andalusii a do své oblíbené Barcelony. Ale těch zemí je více. Třeba bych se chtěl vrátit ještě jednou na Island, který byl úžasný, luxusní, neuvěřitelný. Je úžasný svou scenérií, svou přírodou – tak rozporuplnou přírodou. A ještě bych se chtěl vrátit i na Maltu, která pro změnu přírodně je – dá se říct – málo zajímavá, ale mají tam neskutečné lidi. Jsou to asi nejlepší lidi v Evropě. Na ně nikdo nemá, alespoň ti, co jsem potkal, jsou tak velcí pohodáři, že prostě neřeší nic.

Islandští koně na šestidenním treku Laugavegur

mikisi: To si pamatuji, kdysi jak dávali Hry bez hranic, tak Malta třeba prohrávala, ale vždy byli vysmátí.

Chemic77: Ano, to je tak neuvěřitelně pohodový národ. Na Maltě jsem šel a potkal na křižovatce místního důchodce. Stál uprostřed křižovatky tak, že nešlo projít, aby si tě nevšiml. Když jsem procházel, tak mě zastavil a vykecával se. Anglicky. I když mají maltštinu jako úřední jazyk, tak anglicky umí všichni, tedy aspoň většina. Během chvíle mi převyprávěl celý svůj životopis, a kdyby býval dělal práci, co dělával (byl to bývalý taxikař), prý by mě odvezl. Zeptal se, kam že jdu? Říkám mu, že na ostrov Gozo. A on, že to je strašně daleko, že to musím jet autobusem. Já mu oponuji, že to ne, že to dojdu. A on, že to nemůžu, že to je strašně daleko, a že kdyby pracoval, tak že by mě tam odvezl a zadarmo. :) Vysvětluji mu, že nechci jet autobusem (i přesto, že jsou děsně levný), že se raději projdu. Celý náš rozhovor trval asi 10-15 minut, prostě si chtěl povídat. A takových lidi tam potkáš strašně moc :) .

mikisi: U nás když potkáš důchodce, tak tě majzne holí.. :)

Chemic77: … a jdeš dál a jsi rád, že to bylo jenom holí. :) Na ostrově Gozo je krásný trek, který všem lidem doporučuji – je tam prostě nádherně. Kolem dokola ostrova, kde nepotkáš člověka, ale jen blázny stejného ražení jako my. Tak tam jsem potkal člověka, který neměl zhola nic a tahal tam sto metrů do krpálu na zádech hnojivo na zahrádku. Já neměl už den vodu a on, který měl asi litr vody v lahvi, se se mnou podělil. A věřím tomu, že tu vodu měl na celý den a tohle mohlo být někdy v poledne. Neměl problém – říkal „jo, já to přežiju, ale ty vypadáš že ne“. :)   Opravdu, jsou tam úžasní lidi. Možná jsem měl jen kliku, ale věřím, že takoví tam jsou skutečně všichni. Říkalo mi to už několik lidí.

Zahrádkář na Maltě

mikisi: Sám mám rád dobré jídlo, tak na cestách v restauracích ochutnáváme různé místní dobroty. Máš taky něco takového? Poznáváš na cestách i místní kuchyni?

Chemic77: Já se na cestách v restauracích moc nestravuji. Když už, tak se snažím jíst spíše přímo u místních lidí. Když jsem jel na Ukrajinu, než abych zastavil v restauraci, tak jsem zastavil u silnice, kde dělali vlastně totéž co v restauracích – sice malinko špinavější, ale o to tradičnější. :) No, takže zastavím u silnice a chci si vzít šašliki, ukazuju prodejci na kousek, který chci. A on ne. Byl jsem překvapený, jak – ne?! Chci tady to jídlo. A on – ne ne, dostaneš něco jiného. A začal mi vysvětlovat, že to je hnus, že to dává místním, kterým to je jedno, že to pro ně je jako u nás řekněme párek v rohlíku, že prostě přijedou, slupnou a jedou. Pro mě že má něco speciálního. V podstatě jsem dostal to samé, ale byl jsem ubezpečen, že je to něco extra. Nevím, jestli to skutečně bylo něco extra nebo si to jen vymyslel a dal mi něco horšího, ale to už asi nepoznám. No a takto se na cestách běžně stravuji a to mě láká více než stravování v restauraci.

mikisi: Kolik času svým výpravám věnuješ?

Chemic77: Všechen volný čas. :) Kterého je bohužel poslední dobou strašně málo, a proto jsem Drasťákovi (největší český konkurent) řekl, že na první místo jsem již zanevřel. Ale i přesto je pro mě vybarvení Evropy výzvou.

mikisi: Jak zabarvíš celou Evropu, tak kam se vydáš pak? :)

Chemic77: Pro mě je zabarvení Evropy výzvou. A já prostě miluji výzvy. A řekl jsem si, že nejdříve tzv. zabarvím celou Evropu, než vyjedu někam jinam, ale asi to dopadne jinak. Dostal jsem teď neodolatelnou nabídku navštívit Indonésii. Ale zpět k tématu. Jakmile zabarvím Evropu, mizím do Asie. Chtěl bych kompletně projet jihovýchod Asie. Uvažoval jsem o Africe, ale tam jde kolikrát už o život. Takže nejdříve Asii, která je klidnější, a pak se holt nechám zastřelit někde v Africe. :)

Plotny na získávání soli (Malta)

Mikisi: A co Amerika? Ta tě neláká?

Chemic77: Já ti nevím, asi je to předsudek, ale neláká. Tedy, lákalo by mě vystoupit z letadla v NY a dojet stopem až do Seattlu, kde mám příbuzné, a taky Groundspeak. :) Ale to je časově nereálné, to ten čas raději obětuji na něco jiného. Lákala by mě třeba Aljaška. Strašně moc, ale to je asi taky nereálné. A já těch nereálných snů mám už tak dost.

mikisi: Ani Jižní Amerika tě neláká?

Chemic77: Ta už je daleko na to, abych tam dotáhl auto nebo motorku, a je to moc velké na to, abych tam jezdil stopem nebo podobně.

Mikisi: Nereálné sny. Jaké a proč? Tedy pokud se týkají cestování.

Chemic77: Člověk musí mít nějaké sny. Nějaké cíle. A nejlépe několik takových cílů. Člověk by měl mít reálné sny a nereálné sny, aby mohl snít. Reálné nemá cenu zmiňovat, neboť se o nich celou dobu bavíme. A nereálné. Mým nereálným snem je se dostat na Antraktidu.

mikisi: Při pohledu na tvou mapu vidím, že nemáš Skandinávii. Jak to?

Chemic77: Už jsem se chystal do Skandinávie několikrát. Ať už s rodiči jen tak na víkend, což by znamenalo minimálně Švédsko a dost možná i Norsko, nebo autem na měsíc, čímž bych projel asi většinu zemí. Ale vždy jsem si říkal, že měsíc je na tak velkou oblast málo a tak to nechávám, až dostanu do krve motorku a pak tam vyrazím na dva měsíce.

mikisi: Který stát bude další zabarvený? Zmiňoval jsi Indonésii, ale co v Evropě?

Chemic77: Letos z Evropy? Když pominu fakt, že ještě nevím, jestli odletím do Indonésie (jako že to vypadá špatně), tak bych se rád dostal na další malé státy – první by měl být Isle of Man u Velké Británie. V létě bych rád na víkend do Říma, čímž bych si odškrtnul Vatikán. Ale tohle téma zavání přípravou – a to se ke mně moc nehodí. :)

mikisi: Jakého evropského skalpu si zatím ceníš nejvíc? A která země Evropy je dle tvého soudu pro českého kačera nejhůř dostupná?

Chemic77: Vážím si každé cesty. Každá cesta mimo běžný život je pro mě skalp, i když to nebude cesta do nové země. Bez těch výpadů mimo běžný kolorit života bych snad dnes už ani nemohl být a závidím všem, kteří mají cestování jako zaměstnání. Já cestuji alespoň přes  celou republiku několikrát do měsíce a to mě udržuje. Ale vypnout, vypustit a odejít, odjet, či odletět někam pryč je pro mě drogou. Dostávám se do určité letargie, jako když se vášnivý kytičkolog podívá na rozkvetlou louku. Vezmu do ruky cestovní pas a už se vidím někde jinde. Proto mi doma visí obrovská nástěnná mapa Evropy. Zpočátku jsem se na ni díval, abych se připomněl, kde všude jsem už byl. Dnes se na ní dívám, abych si uvědomil, jak málo, a přitom jak hodně mi toho ještě zbývá. Je to vášeň a je to pro mě droga.

Ale čeho si cením nejvíc? Asi Islandu. Díky tomu, že jsem jel lodí a bez auta. Vzal jsem to tehdy s kamarádem a jeho přítelkyní hezky nasyrovo bez pořádných plánů, které se ještě ke všemu po příjezdu na tento ostrov úplně změnily. To byla prostě báječná dovolená. Stejně tak vzpomínám na spoustu drobných eskapád na východ Evropy.

Dobytí sopky Eyjafjallajökull (Island)

A co je nejhůř dostupná země pro českého kačera? Z těch, co jsem navštívil, asi Faerské ostrovy. Poté hned Gibraltar a Andora. A to díky tomu, že to nejsou zcela běžné turistické destinace a neleží na nějaké dálnici směrem k turistickému letovisku. Chce to již určité obětování času, a to si přecejen nemůže dovolit každý. Pak taky stoprocentně Moldávie, a to především kvůli obecnému strachu z této země. To je automobilová divočina. :)

A co je obecně nejhůř dostupnou zemí? Řekl bych, že v rámci Evropy je všechno sranda, pokud má člověk peníze, odvahu a čas. Ale pokud člověk myslí ekonomicky, tzn. že nechce dát za letenku majlant a nebýt tam jen do počtu, tak obtížné jsou určitě Špicberky, neboť tam se běžně na dovolenou nelítá a země je to tak krásná, že je hříchem se tam otočit a letět zpátky druhý den.

mikisi: Vidím několik fotografií, takže asi fotíš. Máš je jen pro sebe nebo je můžou lidi někde vidět?

Chemic77: No fotím.. Spíš se snažím zachytit podstatu věci, abych na ni nezapomněl a mohl o ní vyprávět ostatním. Ale fotograf určitě nejsem. Mám teď nafocenou Maltu a Normandii, ale ještě jsem se na ně nedostal. Z toho vyplývá, že toho času vážně moc není. A tím se dostávám i k tomu, že již delší dobu uvažuji nad tím, že budu jednak zveřejňovat fotky z cest, ale zároveň s tím i nějaké popisy. A třeba zároveň i nějaké cestopisy v reálném čase, psané buďto přímo z místa anebo přes nějakého reportéra tady. Ale ten čas.. Ten čas to zprovoznit vážně není. Takže fotky z Islandu viděli třeba u nás na eventu v ČB, kde jsem dělal promítání. A stejné jsem slíbil i na jiném eventu v rámci naší republiky a i několika dalším lidem v rámci republiky.

Rozmanité barvy Islandu

mikisi: Když se vrátím ke keším a budeme srovnávat ČR s Evropou..

Chemic77: Pořád máme hezké keše, děláme hezké keše, je spousta ownerů s nádhernými keškami? Ale spousta lidi říká, že máme nejlepší keše nebo lépe řečeno hezčí keše oproti Evropě nebo zbytku světa. To možná bylo, ale nevěřím tomu, že to tak ještě je. Ten boom, co nastal, kdy se zakládají díkzabodovky u škol, v kanálech a já nevím co všechno ještě.. Přijet jako turista dnes do Prahy, tak nevěřím, že když budu odjíždět, budu všude říkat, jak to je nejlepší kraj na kešky. Nic proti Praze. V ČR je spousta pěkných keší a i po mou dobu reviewerování jsem byl „pyšný“ na spousty odpublikovaných keší, které jsou hezké, ale bohatě to završují takové ty nudné, nehezké, u škol, u po***** okapů atd. Být turista, co navštívil Prahu, tak neodjíždím s názorem, že ČR je na keše ráj.

mikisi: A jak to je v ostatních zemích Evropy podle tebe?

Chemic77: Víš jak. Já necestuji do měst, jak vidím město, tak se mu obloukem vyhnu. I když samozřejmě do měst se taky dostanu – když tam mám cíl nebo potřebuji nakoupit jídlo nebo mám pro něj slabost jako zmiňovaná Barcelona, ale prioritně se je nesnažím navštěvovat. Takže nemam úplně objektivní měřítko k porovnaní, kde jsou hezčí keše.  Když přijedu na vesnici (do přírody obecně) u nás, tak ty keše budou taky hezké, hlavně budou na pěkných místech. To samé je v zahraničí. Přijel jsem do Francie a po osmi hodinách jízdy jsem si udělal povinnou bezpečnostní pauzu. Na mapě jsem tehdy si našel jediné dvě blízké keše, asi kilometr od sebe. Tak jsem tam jel a bylo to nádherné, neskutečné místo. Nádherný poutní klášter. Věřím, že u nás taky taková místa, nebo alespoň podobná, mimo města objevíš. Geocaching mě přivedl na spousty zajímavých míst, které bych normálně nenašel, a proto na svých cestách keše i lovím. Ale prostě si říkám, že srovnávat třeba ČR s Islandem je nereálné a nesmyslné. Každá země nabízí něco jiného a podle toho by měl i člověk jedoucí tam upravit své očekávání vůči keším.

mikisi: Pěkná téměř tečka  našeho rozhovoru. Mam poslední otázku, co bys ostatním kačerům vzkázal?

Chemic77: To je jednoduchý, vždy všem říkám – nezapomeňte, že geocaching je jenom hra. Hrajte si! :) A cestujte. Život je jen jeden a je škoda ho prosedět doma.

Život je zábava (Gibraltar)

mikisi: Děkuji ti za oba dva rozhovory.

Komentáře: 5

  1. Hanzs napsal:

    Tohle je další popíchnutí k tomu, abych se rozloučil se současnou prací a vyjel na pořádný eurotrip! Díky za velice podnětný rozhovor. :)

  2. weri napsal:

    Sice trochu delší rozhovor než jiné, ale četl se opravdu pěkně a skoro jedním dechem.
    Díky moc a těším se na další… než se tu objeví, tak jdu zatím plánovat ten svůj březnový výlet do Barcelony a Andory :)

    PS: Nemá někdo zkušenost s přesunem z Barcelony do Andory místní dopravou? ;)

  3. kulhal napsal:

    Gratuluji oběma stranám k pěknému rozhovoru. Taky jsem rád cestoval, ale protože mě už drahnou dobu chlebodárce honí od čerta k ďáblu, tak se nejoblíbenějším cílem mých cest stalo Křivoklátsko :) .

  4. kapsa napsal:

    Dost dobry a inspirativni, diky a jen tak dal. :-bd

  5. TwiceRaP napsal:

    Rozečetl jsem si rozhovor, ale velký vítr venku někde potrhal dráty elektrického vedení. :-O Všechno tady zhaslo. To čtení bylo ale tak zajímavě, že jsem vytáhl notebook a v čtení jsem pokračoval. :-bd Moc pěkné vyprávění. :) Možná bychom se měli naučit některé věci méně plánovat. Jak je vidět, dá se s tím žít a hodně i prožít. :) D Chemicu77 přejeme úspěšné dovybarvení Evropy a jen šťastné návraty. Díky za krásné počtení. :-h
    P.S. Tipuji, že v té Moldávii je to BTR-60. ;)

Musíte být nalogován zanechte odpověď.