V listopadu jsme na cestě po Jižní Americe navštívili i Velikonoční ostrov. Měli jsme naplánováno si ostrov během necelých 3 dnů užít na maximum – procestovat co nejvíce pamětihodných míst se sochami a petroglyfy a přitom ostrov, pokud možno, také totálně vyluxovat od kešek. Na ostrově jich je celkem 7 a doposud se nikomu nepovedlo mít ostrov v tomto počtu kompletní.


Na to bylo třeba se řádně připravit. Velký problém jsou už vhodné mapy do GPS, ale nakonec se mi podařilo sehnat alespoň aktuální jihoamerický city navigator. Ten posloužil fajn i pro kolo. Od cestovatelů a báječných fotografů Prynychových jsem si stahl velmi užitečné doporučené waypointy.

Největší kačerskou komplikací je ale jediná ostrovní mysterka GC1AGQT IMC No. 4 S‐CL ‐ No te Moai II (Volcano), jejíž odlov je podmíněn odlovem jiných keší na různých místech planety a následné vyobchodování nalezených indicií s jinými lovci a pak je teprve možno sestavit souřadnice uložení této finálovky na Velikonočním ostrově. Vydal jsem se tedy s předstihem na Smíchov k tradičce GC18THQ IMC No.4P CZ ‐ HS7 Praha Primary, kterou naštěstí ani nemáme od HC tak daleko jako další keše a modlit se, že najdeme vhodné a hodné kačery pro další postup. Už při sondáži po nálezcích ostatních keší jsem zjistil nepříjemnou komplikaci, a sice že nejen česká sekundárka, ale i nejedna další primárka jsou už notnou dobu archivovány. Na Smíchově jsem navíc zjistil, že slibované indicie už v této tradičce ani nejsou. Kontaktoval jsem proto ownery (Golem team), ti ale odpověděli až s určitým zpožděním a poslali mi pouze indicii z této tradičky. Projekt je už totiž evidentně mrtev a už zjevně nemá původní podporu. Napsal jsem také Teamu Chucao, ownerům ostrovní mysterky, zda mi neporadí, jak se dostat k dalším indiciím, nebo dokonce k finálním souřadnicím. :) Také neodpovídali, kontaktoval jsem tedy předchozí nálezce této mysterky a světe div se, během jedné noci se ozval nálezce z Německa, který keš našel v roce 2009 a už si nepamatoval souřadnice, sám je také získal přímou informací od jiného nálezce. Vyhotovil nám ale rukou kreslený jednoduchý plánek, jak se ke keši dostat. Vyrazili jsme tedy na cesty a doufali, že to podle plánku najdem. Až během naší cesty se ozval Team Chucao a odpověděl přímo se souřadnicemi. Tím jsme už získali jistotu, že to musí klapnout. Radovali jsme se ale trochu předčasně…

Velikonoční ostrov se obecně prohlašuje za nejodlehlejší místo na Zemi, protože od nejbližší pevniny, chilského pobřeží je vzdálen 3600 km. Nejbližší ostrov je Pitcairn, 2075 km na západ. Let ze Santiaga de Chile (nelétat z Limy, mezinárodní let prý působí na ostrově imigrační komplikace, které jsme si užili dosyta) trvá 4 a tři čtvrtě hodiny.

Na ostrov jsme dorazili s 3 hodinovým zpožděním (děkujeme aerolinkám LAN, nebylo to na této cestě jedinkrát, kdy nás „potěšili“), což samo o sobě dost krátilo prostor pro náš napjatý plán. Na příjezdu jsme ale dostali krásný květinový náhrdelník – věnec na krk. Další hodinu jsme následně ztratili kvůli kolektivnímu transferu. Moje obava z taxikářů se později ukázala jako lichá a čekání na to, až hromadný transfer zkompletuje celou dodávku, bylo jistě nepříjemnější než eventuelní ošizení v řádech desetikorun.

Počasí bylo krásné, ostatně jako pak i celou dobu na ostrově, teploty kolem 25 ‐ 27°C byly místy na kolo až moc.

Naše vykonané trasy

Naše vykonané trasy

Po ubytování v bungalowu nás na recepci čekala paní z půjčovny kol a zavezla nás doslova za roh do své provozovny. Převzali jsme kola (celkem ucházející Cannondaly, které ale zjevně postrádaly jakoukoli údržbu – jet se na tom ale dalo, když člověk strpěl nějaké to křupání nebo protáčení sedlovky) a po rychlém obědě v místním „fast foodu“ (skvělé a veliké sandwiche) jsme usedli na kola a vyrazili na náš první cyklovýlet. Bylo už poledne, a proto přišlo vhod, že jsem na první den připravil menší zahřívací okruh kousek na sever. Ten zahrnoval i výše zmiňovanou mysterku.

Vyrazili jsme po silnici zpět k letišti Matavai a kolem něj na východ a pak dále na severovýchod. Asi po 3 km od odbočky u letiště jsme sjeli z asfaltu na širokou nezpevněnou cestu. Povrch byl jen z více nebo méně uježděné červené hlíny. Již kolem silnice jsme zahlédli sochy moai (některé dokonce i zjevné repliky), ale po 3 km po této „polní“ cestě jsme dorazili k prvnímu opravdovému zážitku na Ahu Akivi, což je platforma osazená sedmi zachovalými moai.

Ahu Akivi

Ahu Akivi

Na místě jsme byli kromě netečné prodavačky suvenýrů sami a náležitě jsme se kochali. Když dojela dodávka turistické agentury s jejich ovečkami (které se jako na povel rozeběhly vyfotit se sochami, aby se po chvíli vymezené průvodcem zase naskládaly do dodávky a popojely na další zajímavost z jejich programu), zamkli jsme kola a vydali se na 9,5km trek na vrchol nejvyššího vulkánu na ostrově: Maunga Teravaka, 507 m.n.m., 12. nejizolovanější hory světa. Na jeho bližším vrcholu je earthka GC150BV Maunga Terevaka (Easter Island) a na jeho druhém vrcholu je ona mysterka. Na cestu se s námi vydal, tak jako později i na jiných místech ještě několikrát, toulavý pejsek. Stýskalo se nám po tom našem doma v Čechách, takže jsme tyto parťáky vždy kvitovali a příležitostně odměňovali pamlsky. Další zvířata, která nás provázela celou dobu, a na všech místech byli divocí koně. Na ostrově se jich pohybují stovky a jsou viditelní všude. Od samotných vrcholků kráterů až po pobřeží a okolí posvátných ahu. Stojí klidně i uprostřed silnice. A dotěrné psy rozhodně netolerují…

Koně si s dotěrnými psy rychle poradí

Koně si s dotěrnými psy rychle poradí

Soliterní strom v kráteru

Vrchol Maunga Teravaka byl naším prvním rozhlédnutím se po ostrově a moc se nám tam líbilo, i když jsme v okolí později navštivili výrazně krásnější místa, která dojem z Maunga Teravaka trochu přehlušují. Poté, co jsme udělali nepovinně povinné foto pro EC a splnili i další nutnou podmínku logu, jsme se přesunuli na druhý vrchol, ještě o 20 m vyšší, za naší vytouženou mysterkou. Místo uložení, římsovitě vyčnívající balvan na vnitřní straně kráteru s až mysticky umístěným soliterním stromem, bylo jasné ihned. Keš tam ale nebyla. Jen dva zjevně původně krycí kameny! Hledali jsme usilovně půl hodiny, prosmýčili všechna zákoutí, ale keš nikde. Rozhodli jsme se tedy pro obnovu, ale na ní jsme měli jen pouzdro na SD kartu. Obětoval jsem ho, z kusu papíru vyrobil logbook a zalogoval nás. Použil jsem ony kameny (později na fotce od ownera jsme je spolehlivě identifikovali) na zakrytí, vše nafotil a vydali jsme se na cestu dolů zpět ke kolům.

Pohled z jeskyně Te Pahu

Od Ahu Akivi jsme pak, zase už na kolech, pokračovali k jeskyni Te Pahu. V jejímž chládku se zalíbilo našemu dnešnímu psímu kamarádovi, takže jsme se s ním rozloučili a pokračovali dále podél vysokého západního břehu na jih, zpět do města. U malebného hřbitova nedaleko od soch Ahu Tahai a Ahu Akapu jsme našli kešku GCKG9B Easter Egg / Huevo de Pascua (Rapa Nui), i když mrška chvíli odolávala.

Hřbitov v Hanga Roa

Ahu Tahai

První den jsme na kole a pěšky zdolali 36,5 km a po 7 hodinách se vrátili zpět do města Hanga Roa, jediného města ostrova.

Druhý den, po ranní výměně Terčina kola pro závadu na řazení, jsme se vydali opět stejnou cestou kolem letiště. Ale tentokrát jsme místo na sever z hlavní silnice odbočili na východ a dostali se tak na jihovýchodní pobřeží a podél něj jsme přes celou řadu ahu, většinou s povalenými sochami, doputovali po silnici nebo podél ní až pod vulkán Rano Raraku ‐ místo, kde sochy vznikaly. Pro vstup je třeba zaplatit vstupné 30 000 chilských pesos (asi 1 200 CZK). Vyplatí se koupit obě vstupenky (i do vesnice Orongo, také za 30 000 CLP) již na letišti se slevou. V oblasti Rano Raraku je k vidění mnoho soch, včetně těch nedokončených a to i z různých etap jejich pojetí. Naprosto neskutečně krásná je scenérie laguny nahoře v kráteru, je to adept na jedno z nejúžasnějších míst, co jsme kdy viděli. Ke splnění tamní earthky GC18FG5 Easter Island, Quarry and Holes je třeba dojít až k ceduli “Cesta uzavřena”, čímž jsme hodně rozlítili místního rangera, pískal na nás a křičel, takže jsme se raději rychle vyfotili a mazali zpět dolů.

Panorama kráteru Rano Raraku

Netypická moai, v pozadí Ahu Tongariki

Od Rano Raraku to byl už jen kousek k Ahu Tongariki, nejmonumentálnějšímu ahu na ostrově, tvořeného 15 velkými moai. Tyto sochy byly v 60. letech smeteny vlnou tsunami a v 90. letech za finanční pomoci japonské vlády i soukromých firem znovu vztyčeny. U nich je keš GC12BH9 Tumultuous Tongariki, která nám dala také pěkně zabrat, ale nakonec jsme ji šťastně našli. Signál nás zde hodně šálil, nakonec se ale vše ukázalo jednodušší, než jsme si to sami dělali.

raniformes u Ahu Tongariki

Po důkladném pofocení tohoto úžasného monumentu jsme sedli opět na kola a pokračovali ve vrcholícím popoledním vedru směrem na sever k pobřeží a podél něj na severovýchod k vymodlené pláži Anakena, kde jsme se chtěli konečně osvěžit v moři. Jenže jsem to asi nedaleko od Tongariki zakřikl chválou, že je to nejlepší cyklovýlet v životě. Tak k petroglyfům Papa Vaka, kde jsem chvilku čekal, Terka dojela s tím, že má defekt na předním kole. K Anakeně nám zbývaly ještě asi 2km.

Nevadí, půjčovna nás vybavila nářadím, kde bylo i lepení a montpáky. Vrhl jsem se tedy na výměnu, ale ouha. Výměnou kola jsme dostali kolo s galuskovými ventilky a naše pumpička nebyla obojetná, uměla jen autoventilky na mém a Terky původním kole. Prázdnou duši jsem tedy vrátil zpět a smontoval kolo s tím, že budeme 2km tlačit. V místě nebyl signál, zavolat půjčovnu nebylo možné.

Terku ale po chvíli napadlo stopnout si dodávku s turisty a požádat o pomoc. Naštěstí zastavila jak první, která neměla místo, ale slíbila doručit vzkaz do půjčovny kol, aby nám na Anakenu dovezla nové kolo, tak druhá, která už Terku i s kolem naložila s tím, že je odveze na Anakenu. Já jsem pokračoval na kole.

Na Anakeně na parkovišti jsem poznal kluka na skůtru, se kterým jsme se celý předchozí den na archeopamátkách potkávali. Zrovna sedal na skůtr. Doufal jsem, že pojede do města a vyřídí s jistotou náš vzkaz. Bál jsem se, že vzkaz přes konkurenční agenturu nebude kvůli lítému konkurenčnímu boji doručen. Simon, jak se jmenoval, se ochotně doptal kam má zajet a chtěl nastartovat skůtr. Jenže další problém: Skůtr nešel vůbec nastartovat. Nepodařilo se nám ho nijak nahodit. Simon nakonec sedl na korbu pickupu, který zařídila jemu známá ochotná průvodkyně, a odjel na něm do Hanga Roa vyřídit svůj problém se skůtrem i náš s kolem.

My jsme se zatím na pláži najedli, vykoupali a přesně, když jsme si je už začali přát, dorazili lidé z půjčovny a dovezli 2 nová kola a bez jakéhokoli problému kolo vyměnili a odjeli.

Pláž Anakena

My jsme pak sedli na kola a vydali na jihozápad již vnitrozemím, hned od začátku jsme pěkně stoupali po úpatí nám známého vulkánu Maunga Teravaka, dále pak už po rovině nebo z mírného kopce dále po silnici zpět do města. Celý výlet hrubého času 10 hod. a 56 km na kole.

Třetí den, již v den našeho odletu, jsme si přivstali a vyrazili na jih ke kráteru Rano Kau. Cestou jsme se zastavili v jeskyni Ana Kai Tangata s kresbami ptačího muže a pak zaparkovali kola u botanické zahrady a vydali se poklusem nahoru ke kráteru.

Výstup na Rano Kau

To, co nás čekalo nahoře se dá sotva popsat. Neuvěřitelně členitá hladina obrovského kráteru, na jihu prolomeného k mořskému příboji, byl neskutečný pohled i přes trochu zamračenou oblohu. Na místě jsme si splnili podmínky EC GC22ZGB Rano Kau – Rapa Nui, vyfotili se a užili té nádhery v naprosté samotě, dříve než se stihli probudit a na vrchol dostat běžní turisté a pak se po stezce podél hrany kráteru vydali pro tradičku GCB357 Easter Island Cache, naší doposud vůbec nejvzdálenější keš. Chvíli nás potrápila, nemá také nadarmo 4*, je přímo na hraně kráteru a chybný krok může znamenat kotrmelce a pád desítky metrů dolů směrem k hladině vody stojící v kráteru. GPS zde ukazuje vzdálenost k HC 14 644 km. Jakmile se ale do hledání zapojila Terka, byla keš brzo naše. Tím jsme také dokončili všech 7 ostrovních kešek.

Laguny v kráteru Rano Kau

Pokračujeme pak do posvátné vesnice Orongo (Orongo je druhým zpoplatněným parkem na ostrově, poplatek opět 30 000 CLP.), posvátného místa, odkud probíhaly středověké “triatlonové závody”, kdo dříve na ostrov přinese vejce z nejvzdálenějšího skalnatého ostrůvku Motu Nui. Šlo o hodně, vítěz určil ekonomického vládce ostrova na celý další rok.

raniformes v Orongo, v pozadí ostrovy Motu Kau Kau, Iti a Nui

raniformes v Orongo

Orongo jsme doslova proběhli, vyfotili se na místě nejvzdálenějším od domova (kilometráž na GPS už zůstala stejná jako u nejvzdálenější keše) a spěchali pryč z kráteru, který se mezitím zaplnil turisty dovezenými mikrobusy, zpět dolů ke kolům. Celý výlet dnes 14,1 km během 3 hodin.

Vrátit kola, dokoupit poslední suvenýr, vyklidit hotel a rychle na letiště. Tentokrát už raději taxíkem, transfer jsme vypověděli už ráno z recepce hotelu.

Na letišti jsme ještě v kavárně potkali Kanaďana Simona, který nám pomohl při záchraně z Anakeny a popovídali s ním o našich i jeho cestách. Z Velikonočního ostrova se nikdy neodlétá snadno, my jsme na palubu letadla šli neradi a jako spolehlivě poslední pasažéři.

Oblet ostrova při cestě na západ je mimořádně dojemný, dlouho se otáčíme, než obzor opanuje nekonečná vodní hladina…

Západ slunce nad Ahu Tahai

Vysmátý Velikonoční ostrov

Komentáře: 9

  1. martin.simek napsal:

    TAK TO JE TEDY OPRAVDU SKVELA REPORTAZ > moc dekujeme ! a jako bonbonek jsem zjistil, ze Raraku ma svuj krater :-D

  2. mikisi napsal:

    Dalsi misto na zemi kam chci zajet se podivat … diky za skvelou reportaz a tip na cestu po kesich….. Raraku ma sve pekne panorama :)

  3. Raraku napsal:

    Moc pěkné čtení a pokoukání, díky. :) Akorát se tedy díky tomu provalilo moje rodiště, no co nadělám… Ale že to tam mám pěkné, co říkáte? :-D

  4. kulhal napsal:

    Skvělý článek, díky. Opustil mě pracovní elán a zmocnila se mě cestovatelská horečka :)

  5. daliking napsal:

    Tak teď mi ukáplo několik slz :) jenom bych to nehrotil s tím terénem u GCB357 Easter Island Cache, je to max. 2,5 hvězdičky, při mokru 3. Dolů se člověk rozhodně nemůže skutálet, pokud tedy není kulička.

    Ještě bych řekl, že let z Chile na ostrovy trvá 5:30, zpátky je to 4:45. Ale možná jste měli příznivější vítr.

    Jinak já mám 5/7. Na Mount Terevaka jsem to nějak nedal, jednak jsem si nevšiml, že tam je earthka (špatná domácí příprava), šel jsem tam jen pro jedinou místní mysterku a tu jsem nenašel, i když místo bylo zřejmé. Ale nějak mě nenapadlo kešku obnovovat ;)

  6. TwiceRaP napsal:

    Nádherné počtení doplněné úžasnými fotografiemi! 8-O Je to opravdová dálava a my jsme moc rádi, že jsme sem mohli zavítat alespoň díky této skvělé reportáži. :) Blahopřejeme ke zdolání všech Velikonočních kešek a děkujeme, že jste se s námi o tak nádherný zážitek podělili. :-P

Musíte být nalogován zanechte odpověď.